Osmého března se jako každý rok naskytla příležitost nejen ocenit ženy za všechno, co dělají, ale také připomenout úspěchy, kterých dosáhlo feministické hnutí. Povedenou grafickou kampaň provedla například organizace schooloffeminism.org. Většinově ovšem Mezinárodní den žen chápeme spíše jako šanci zlepšit den zhruba polovině lidí. Akci využívají jako prodejní taktiku supermarkety, ale zapojuje se pravidelně třeba i litevská policie nebo jeden nejmenovaný mladý kandidát do Evropského parlamentu.
Když jsme schopni jeden den ročně oslavování žen věnovat, co můžeme udělat ve zbývajících 364? Pro začátek se hodí seznámit se s fakty. Například s tím, že:
1) Platy žen jsou v průměru o 21,1 % nižší než platy mužů
Existuje lepší způsob, jak může společnost, která poměřuje prestiž bohatstvím, říct, že na tobě nezáleží, než tím, že ti dá nižší plat prostě jenom, protože sis před narozením vybrala špatnou sadu pohlavních orgánů? V reálu možná nehrají klíčovou roli záporáci z amerických filmů z mafiánského prostředí z období prohibice, přesto ale nějakým způsobem ženám na výplatních páskách přistává při průměrné mzdě o 7 140 korun méně, než jejich testosteronem oplývajícím protějškům. Průměrný rozdíl mezi platy je dokonce tak velký, že jediná země z EU, která si vede hůř než my, je Estonsko.
Klasickým vysvětlením tohoto jevu je to, že ženy si dávají pauzy od profesní kariéry, aby si dovolily mít děti. Toto vysvětlení ovšem má tři základní háčky:
- všeobecně vzato je dobré, když se rodí děti a ženy je mohou vychovávat, aniž by si musely vyčítat to, že už nikdy nedosáhnou na stejný plat jako muži
- ženy nemají stejný plat ani před tím, než vůbec začnou o dítěti uvažovat
- některá odvětví odměňují muže a ženy až s téměř 40 % rozdílem
Problém tedy neleží pouze v tom, že zaměstnavatelé pokutují ženy za to, že zajišťují pokračování lidského rodu, ale také v tom, že některé profese a místa pro ženy prostě nejsou. Podle dat Eurostatu jsou u nás zaměstnankyně v odvětví informací a komunikací ochuzovány o 32 % oproti mužům a ve finančnictví a pojišťovnictví dokonce o 39 % !
A když ženy dostávají výrazně nižší platy, nemělo by být překvapením, že:
2) Důchody žen jsou v průměru o 2 300 korun nižší než mužů
Vzhledem k tomu, že důchody se vypočítávají ze mzdy, kterou jsme pobírali, dokud jsme ještě pracovali, nemělo by být až tak šokující, že ženské důchody jsou v průměru o 2 300 korun nižší. Je pravda, že rozdíly v penzích jsou sice v ČR čtvrté nejnižší v Evropské osmadvacítce, nicméně s titěrnou všeobecnou výší důchodů i tento malý rozdíl způsobuje, že přes 15 % žen v důchodovém věku je ohroženo chudobou. A jestli se můžeme spoléhat na to, že díky rostoucí ekonomice se tento problém sám vyřeší? Bohužel, příliš mnoho nadějí v tomto ohledu nehledejme - nejvíce žen ohrožených chudobou přibylo v roce 2017 - během ekonomického boomu. Peníze zkrátka končí jinde, než by měly.
Pokud si teď říkáte: “Dobře, ženy sice dostávají v každé etapě svého života výrazně méně peněz. Ale na druhou stranu si můžou odpočinout během mateřské dovolené,” tak vás zklamu, protože:
3) V ČR v podstatě neexistuje work-life balance
Přestože nárok na rodičovskou dovolenou mají jak ženy tak muži, tak pouze necelá 3 % otců se rozhodnou zůstat s malým dítětem v domácnosti. Chronický nedostatek míst ve školkách,spolu s malým počtem pracovních míst na zkrácený úvazek, často vede matky do situace, kdy nemůžou sladit pracovní a rodinný život, i kdyby chtěly sebevíc. Právě zkrácených úvazků je v České republice pouze 6 %.
Z toho všeho se člověku dělá smutno, že? Aspoň by mělo. Ostatně podle průzkumů OECD, jediný národ, kde ženy pracují víc než u nás, je Mexiko.
Proč už desítky let řešíme stále dokola ty stejné problémy? Na jednu stranu některé otázky můžeme vyřešit sami. Ženy v celé Evropské unii dělají minimálně dvě třetiny všech domácích prací. Portugalky dokonce tráví v průměru péčí o domácnost více než 5 hodin denně. Chlapi, přece nás nezabije čas od času nakoupit, umýt nádobí nebo vysát. Většinu výzev, kterým čelíme, ovšem lze vyřešit pouze politickými zásahy. Ať už je to dostupnější péče o děti nebo pobídky pro podniky zaměstnávající matky na částečné úvazky, tímto by se měli politici zabývat, pokud chtějí opravdu zlepšit životní podmínky žen.
Smutné ostatně je to, že ze slova feminismus se v poslední době stal výraz, který vám vyslouží tak maximálně pohled ve stylu: “Jo ty patříš k nim,” nebo nějaké remcy o “genderové ideologii”.
Přitom má smysl hlásit se k boji za práva žen. Vždyť ve výsledku jde přece o boj za rovnost práv a stejný nárok na vymahatelnost lidských práv pro každého člověka. A o to nám přece jde. Nebo snad ne?